Kuřimské pověsti

Ukázky pověstí

maruškaKuřimské děvče - Maruška - neslo otci do lesa oběd. Děvčeti se chtělo pít a šlo pro vodu k blízké studánce. Tam jej přepadli loupežníci, děvče zabili a hodili do studánky Od těch dob se studánce říká „Maruška“.

Na státní silnici u lesa nedaleko Kuřimi bývalo v dřívějších dobách dosti zlodějů, kteří olupovali lidi a schovávali si kořist v lese. Proto prý se ten les zove „Zlodějka“.

lupičČertovy obrázky! Zasloužil by, kdo je vynalezl. Patrně čert. Stokrát se jich lidé odříkají, aby po nich za chvíli sáhli. Vezmeš je do ruky, pohladíš a jsi jiný člověk. Zapomeneš na ženu, děti a na celý svět. Nebudeš míti jiných bohů kromě nás, šeptají.
V kuřimském zámku bylo živo. Přijeli dva pánovi přátelé, oba známí hráči. Podobné návštěvy nebyly vzácností. Zdi zámecké je hostily často několik dní po sobě. Když se pánové při hře do sebe zakousli, dovedli při blikavém světle voskovic proseděti nad obrázky celé hodiny, aniž zpozorovali, že také slunce vychází neb zapadá. Hrálo se o veliké částky, které domácího pána připravovaly k žebrácké mošně. Ještě několik večerů a krásné kuřimské panství zhltnou čertovy obrázky. Pán sázel nesmyslně vysoko, aby ztracené peníze získal. Ale štěstí se mu již vyhýbalo nadobro. Paní marně prosila, aby muž zanechal hry. Jednou zrána zastihla hráče v pilné hře a místo dobrého jitra jim přála, aby tak mohli věčně hrát. zazděnýHráči se v tom okamžiku propadli do země. Dosud prý v noci bývá na zámku slyšeti šustění a pleskání karet, dopadajících na stůl.

Za starých časů byli v kuřimském zámku zazdíváni lidé. Dosud prý je v jeho komnatách za zdmi slyšet o půlnoci nářek a bědování nešťastníků. Při tom padají talíře a jiné nádobí z polic na zem. Po chvíli se zase všechno vrací docela neporušené na předešlé místo.

stromV zámecké zahradě jest záhadný stromek, který se za klidné půlnoci třese a vydává nesrozumitelné zvuky. Kolikráte se o půlnoci strhne v zahradě prudký vítr a zámeckými komnatami se ubírá velký průvod. Napřed jde vysoká bílá postava, za ní postavy menší a menší, rovněž bílé. Jdou mlčky a jen tehdy, když venku duje prudký vichorec. Když odbije půlnoc, průvod zmizí a všechno se uklidní, jako by se nic nepřihodilo.

V kuřimském zámku se často zjevovali duchové. Pořádný duch má určitou hodinu. Kuřimští však toho vždy nedbali. Zjevovali se, jak se jim to hodilo. Jednou podvečer bylo velmi hezky. Ve světnici bylo dusno k zalknutí, a proto si ošetřovatelka vyšla na dvůr, kam za ní přiběhlo několik děvčat na kus řeči. Znáte to povídavé plémě husí, tj. ženského rodu, které ve všem poslední mít slovo musí. rytířPovídaly, štěbetaly Mohlo být k desáté hodině večerní. Najednou se vrata sama otevřela a do dvora vjel černý vůz, tažený dvěma páry běloušů. Kočár zastavil a z něho vystoupilo 12 statných rytířů v černém odění. První z nich zamířil hned k zámku. V ruce měl svazek kličů ode všech dveří. U bývalé kanceláře se zastavili, odemkli a vešli dovnitř. Okna kanceláře vedou na dvůr a děvčata mohla dobře vidět, co se v ní dělo. Rytíři zasedli ke stolu, vyňali jakási lejstra a psali a psali. Po chvíli se zvedli a zavřenými vraty odjeli. Ráno děvčata vypravovala vše panu řediteli, který se šel přesvědčit a zjistil ještě čerstvé otisky podkov.

Trocha teorie

Kuřimské pověsti lze rozdělit do tří skupin. První obsahuje pověsti nesporně související s regionem Kuřimi, druhé, i když vycházejí z místních podmínek, mísí se s pověstmi z okolí a konečně třetí jsou pouhou aplikací literárních záznamů či kramářských písní, vznikajících ve zcela jiné oblasti, ale byly záměrně vypravěči situovány do Kuřimi.

Za nejstarší lze považovat pověst, která vypráví o neposlušné služce, kterou zámecká paní dala zavřít do podzemní komory či sklepa a která byla druhý den nalezena černá (odtud také pověst o černé paní) a kolem ní běhala spousta malých pejsků. Jaké je asi pravdivé jádro pověsti? Zámecká paní může být chápána jako majitelka kuřimského panství, od r. 1547 majetku města Brna. V každém případě se mluví o zámku v Kuřimi, nikoliv tvrzi, která zde do poč. 16. stol. stála. Zámek od r. 1527 do r. 1546 vlastnil rod Nekešů z Landeka - Zikmund Nekeš s manželkou Dorotou. Rod pocházel původem z obchodního patriciátu z Chebu, tradice však tvrdila, že rod přišel do Čech z Dánska a původně se jmenoval Nexo. Zámeckou paní by mohla být tedy Dorota Nekešová, která však na zámek jen dojížděla. Když v r. 1546 správci pozůstalosti prodali kuřimský zámek a celé panství Brnu, majetek Brna spravoval hejtman se sídlem na kuřimském zámku. Nejdéle byl brněnským hejtmanem v Kuřimi Mikuláš Migl (Mugel) ze Vztuh (Stohen n. Stoden), a to v letech 1560-1590. Byl ženat a jeho syn Kryšof byl od r. 1602 do r. 1610 pravděpodobně majitelem Malhostovic. Tzv. zámeckou paní mohla být manželka Mikuláše Migla. Služka, která se proměnila ráno v černou paní, byla zřejmě napadena morem s následným zčernáním (případně přes noc) jako průvodním zjevem této nemoci. Navíc v Brně řádil v r. 1584 rozsáhlý mor, který se opakoval i v r. 1597. Jeho rozšíření v Kuřimi, která byla prostřednictvím služebnictva denně ve styku s Brnem, nebylo vyloučeno. Množství psíků mohly být krysy či potkani, kteří v podzemí zámku žili. Neposlušnost byla vlastně snahou onemocnělou separovat, neboť příznaky moru byly v té době obecně známy Nemoc sama se přičítala ovzduší, nákaze ze studena, či dokonce zločinnému působení čarodějnic. Proměna služky v černou paní má tedy svůj původ v moru, neposlušnost snad byla v tom, že se překročením některého, nám dnes neznámého zákazu, provinila proti zdravotním opatřením, většinou neúčinným. Malými psíky z pověsti mohli být ve skutečnosti krysy či potkani pobíhající ve sklepní místnosti. O této pověsti se dá s velkou pravděpodobností konstatovat, že vznikla z konkrétní situace v zámku v období velkých morů v r. 1584 a 1597 a týkala se služebnictva v zámku. O služebný ženský personál se dle zvyklostí starala „zámecká“ paní, v tomto případě manželka hejtmana na brněnském panství v Kuřimi.

Další dvě pověsti mají společného jmenovatele - tajemné rytíře a navíc jsou spojeny s budovou zámku. První z nich je poměrně prostá. Dva rytíři (dle některých vypravěčů černí) procházejí přesně o půlnoci místnostmi zámku, i když jsou zamčené dveře, mají kopí a jsou vždy doprovázeni dvěma psy, velkými a černými, případně s ohnivýma očima. Po projití místností zámku mizí beze stopy, i když je ještě hluboká noc. Nikoliv, jak je u pověstí tohoto typu zvykem, až při rozednění. Tato pověst bývala vždy považována vypravěči většinou za naprostý výmysl. Její nesporně pravdivé jádro bylo objeveno teprve v letech 1986-87, kdy byl při zpevňování statiky zámku v hlubokých sondách proveden archeologický průzkum PhDr. Ludvíkem Delcredim, pracovníkem Podhoráckého muzea v Tišnově-Předklášteří. Byla nalezena řada zlomků železných předmětů, šipek, kopí a navíc kosterní pozůstatky dvou mužů a dvě kostry psů. Tedy přesně to, o čem mluví pověst. Dva rytíři-vojáci s kopími a dva psi. Podle všech známek a předběžného rozboru byl tento pohřeb, nikoliv náhodné uložení do země, datován do 14.-15. století. Dnes je těžko přesně konstatovat, které válečné události či jen místní potyčky zavinily smrt dvou mužů, a zdá se i věrohodné, že současně obou psů. Před budovou nynějšího zámku stála tvrz, několikrát obnovovaná, bezpečně po vpádů Avarů v r. 1239-40 a pravděpodobně i za válek husitských, kdy Kuřimí procházela vojska císaře Zikmunda, který měl vojenský tábor v nedalekém Drásově ve dnech 28.-29. října r. 1425, a to proti táboritskému veliteli Bohuslavu ze Šternberka. Je samozřejmé, že do výstavby zámku po r. 1527 bylo dostatek vojenských střetnutí. Zdá se však, že kostry byly odkryty již při výstavbě nového zámku kolem r. 1527, či při jeho rekonstrukci, která následovala po vpádu Švédů na Moravu v letech 1645-1653.

Neméně zajímavá je pověst, rovněž „zámecká“, která se zmiňuje o 12 rytířích (případně černých), kteří přijeli v noci na koních, opět černých, hlučně vešli společně do kanceláře, sesedli se kolem stolu a při svíčce prohlíželi jakési listiny Venku na ně čekal povoz, tažený koňmi (v jiné verzi to byl kočár). Po jakési hlučné poradě rytíři i s kočárem odjeli, prý směrem k Brnu. V podstatě je zdrojem pověsti asi běžná skutečnost, že na zámku v místnosti kanceláře se sešli k poradě ozbrojenci-rytíři v plné zbroji. Po poradě a pravděpodobně po prohlídce listin (map) jeli dál na Brno za doprovodu povozu či velkého kočáru. Zámecký personál zavázali asi mlčením, které si lid v podzámčí vysvětlil jako tajemnou událost. Vzhledem k noční době pak samozřejmě ozbrojenci byli černí. Snad jen počet 12 rytířů vzdáleně odpovídá pověsti o 12 stříbrných sochách apoštolů, dodnes ukrytých na hradě Veveří. Dvanáctičlenný vojenský oddíl nebyl vzácností. Datování pověsti je možné od doby postavení zámku po r. 1527 a do století následujících. Kočár ukazuje spíše na 18. stol., kdy např. dne 7. dubna r. 1742 táhli Kuřimí Sasové na Tišnov a krátce potom přišel do Kuřimi pruský král Bedřich II., který nocoval nikoliv na zámku, ale ve staré hospodě č. 18. Vojenským oddílem mohli být armádní ubytovatelé za této sedmileté války.

Další pověst má svůj původ v hrdelním právu, které od nepaměti Kuřim již od dob zeměpanského majetnictví vlastnila. Zatím nejsou přímé důkazy o jeho výkonu, avšak hrdelní právo pro Kuřim bylo zrušeno 10. 6. 1722. Již za dob majitelů zámků Nekešů z Landeka a později města Brna byla prý v zámku mučírna. Dokládá se to údajnou skutečností, že v podzemní místnosti byly v r. 1918 nalezeny okovy na ruce zabudované do zdi.

Blíže pravdě je skutečnost, že menší či větší narušovatelé zákona byli v této místnosti držení v okovech a při závažnějších deliktech převezeni k soudní proceduře, případně popravě do Brna, jež bylo majitelem zámku a panství. Právo hrdelní vyústilo v pověst o veřejných popravách, snad mečem, snad oběšením. Název místní tratě, dislokované ke křižovatce od České do Kuřimi, v místech, kde do r. 1983 stávala v poli Boží muka (napravo od výjezdu z Kuřimi do České) je Kobláz, podle ústní verze U oběšených. Slovo Kobláz je zkomoleninou od příkazu k popravě stětím, a to povelu katovi (německy) Kopf los! Není však bez zajímavosti, že i jeden z brněnských soudců ve 14. stol. byl jmenován Kobláz, podle povelu katovi. Je také známo, že v Kuřimi měli své pozemky také brněnští měšťané, jako např. Štěpán řečený Carpentarius s manželkou Lisbetou, a to před r. 1328, kdy tyto pozemky v Kuřimi věnovali kostelu sv. Petra v Brně. Navíc velitel brněnského hradu Václav Klobása (Kobláz) z Rosičky byl pro údajnou zradu Brna popraven stětím současně se strýcem pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad, Heraldem z Kunštátu. Klobása (Kobláz) vlastnil v okolí Brna nějaké pozemky. Někteří lidé pověst o Koblázu doplňovali tvrzením, že v těchto místech popravili Švédové své zběhy, stětím nebo oběšením (proto další název téže tratě U oběšených).

Rovněž název trati Kolébka, V Kolébce, lidově Kolibka, má v názvu vlastní pověst. V každém případě se jedná nesporně o lidovou dětskou postýlku - kolébku. Je možné, že konfigurace terénu byla pokládána za jakousi přírodní kolébku, majitelem pozemku mohl být také truhlář, vyrábějící i kolébky, dříve tzv. kolebedník nebo lidově kolíbkář. Pověst má dalšího určujícího činitele. Trať V Kolíbce - Kolébka byla v minulosti pojmenována podle události, která se zde blízko stala. Byl prý to porod „carevny“, která jela v kočáře kolem. Otřesy kočáru nastaly prý u ní předčasné porodní bolesti a zde porodila. Pověst se dokonce zmiňuje o novorozeněti jako děvčátku.

Co praví realita? Mohla jet v kočáře v okolí této trati carevna? Byla to nějaká jiná panovnice či vysoce postavená žena? V r. 1814 mohl kolem Kuřimi projíždět konvoj jezdců a kočárů, který přes Brno směřoval na Vídeňský kongres, který definitivně ukončil éru Napoleonovy nadvlády nad Evropou a vedl k novému mocenskému rozdělení evropských států. Ruskou delegaci na Kongres vedl sám car Alexandr L, který přijel do Brna 25. 9. 1814 a po krátkém pobytu jel pak přímo do Vídně. Nebyl doprovázen manželkou - carevnou, ale vlastní sestrou velkokněžnou Kateřinou Pavlovnou, ovdovělou princeznou Oldenburgskou. Tato do Brna přijela z Jihlavy, a to před carem dne 19. 9. 1814. Stejně jako car měla i ona početný průvod. Je možné, že jeho jeden proud projížděl také okolím Kuřimi a v kočáře porodila jedna z dvorních dam, či dokonce manželka některého člena carova doprovodu. Kočáry, premovaní kočí, vojenský doprovod a nakonec i šaty dvořanek či manželek různých knížat a šlechty, oba carské sourozence provázejících, mohly vytvořit kulisu pro aktérství „carevny“ jako rodičky děvčátka. V tomto případě mohly vést k identifikaci příslušnosti kočárů majitelů také malované carské erby na dvířkách kočárů, jak bylo obecným zvykem.

K dalším tratím zemědělského katastru Kuřimi se nepřičleňují již žádné pověsti. Název Zlobice se vysvětluje majetko-právními spory - zlobením mezi sousedy, trať U hrušky u kopce Cimperku měla název podle skutečné hrušky, více než stoletého planého stromu, který porazil blesk kolem r. 1975. Ani další tratě nemají legendy či pověsti.

Podle analogií, které byly aplikovány dle písemných pověstí odjinud a naprosto nesouvisejí s Kuřimí, je drobná zmínka o pokladu v kopci Cimperku, který se prý otevírá na Velký pátek a obsahuje zlato a drahé kameny. Tato v podstatě nekuřimská pověst má snad odraz ve Květnici u Tišnova, nalezišti polodrahokamů a drahokamů. Zlato, tedy kov, podle názvu Cimperk - Cínová hora. Cimperk, původně Zinnberg, souvisí možná se jménem majitelů, bohatých brněnských měšťanů Zinnů, nebo vzhledově připomínala nějaký kopec, kde byly cínové doly.

Pověst o lásce zámecké paní a prostého ovčáka je převzetím lidové jarmareční písně a pověsti z Jičína, která byla mnohokrát záležitostí vědecké analýzy. V Kuřimi si ji přisvojili pro určité shodné reálie, a to místní zámek a tradiční kuřimské ovčáctví známé dosud. Příliš se však do této verze nehodí ona zamilovaná zámecká paní, navíc neprovdaná. Žena zámeckého hejtmana jí asi nebyla.

Stále živé pověsti o podzemních chodbách ze zámku byly potvrzeny jednak uvedeným archeologickým průzkumem podzemí zámku, ale také skutečností, že je dosud zachována část chodby v studni na dvoře domu čp. 197. V tomto případě se však jedná pravděpodobně o tzv. loch, selskou skrýši, užívanou v době válečných událostí i jako případná skrýš cenných věcí.

Souhrn pověstí o Kuřimi odpovídá celkové topografii nynějšího města, dříve malé obce, kde se život obyvatel soustřeďoval do míst bývalé tvrze, přestavěné po r. 1527 na zámek, a rozložené podél silnice.

Doc. ThDr. Adolf B. Král, CSc.

30.7.2009 10:32:02 | přečteno 8466x | Jiří
 
2021 © Město Kuřim
webdesign by Miroslava Kolářová Šulcová
Publikační a redakční systém Public4u © 2000-2021
load